Příběh první

V poušti, na okraji Jihozemě

Vyrazili ještě před svítáním. Teď bylo slunce už vysoko. Nohy se jim bořily do jemného písku často až po kotníky.  Byli dva v nekonečných dunách Krpišské pouště, která se rozprostírala po okraji Jihozemě. Putovali z vesnice zvané Urka do přístavu Doool. Cesta obvykle trvala 12 dní a oni měli polovinu za sebou.

Hlas znenadání proťal šustot písku, který se zvedal od jejich sandálů.

„Pane, ta karavana! Vidíte? Támhle!“

 Erebus natočil hlavu směrem, kterým ukazoval Mika, jeho věrný sluha.

„Ano, vidím.“

Obratně sáhl do kapsy ukryté ve vnitřní straně černého pláště, jenž ho celého obepínal, vytáhl dalekohled a začal si zkoumavě prohlížet nečekané cestovatele. Všiml si, že se karavana pohybovala velmi pomalu, možná pomaleji, než by měla. Zřejmě cestovala mnohem déle než oni. Zástup se skládal z deseti, možná dvanácti nákladem obtěžkaných velbloudů, přibližně patnácti pěších nosičů a  ozbrojeného doprovodu. V zadní části se dala rozpoznat zdobená černá nosítka. Koho ukrývala, to se nedalo na dálku, ale asi ani na blízko rozpoznat.

„Co myslíš, Miko, půjdeme je pozdravit, nebo se jim raději vyhneme?“  otázal se Erebus, již prošedivělý muž s plnovousem. 

„Jak myslíte vy, pane!“ odpověděl svižně Mika.

Erebus se znovu zahleděl do kukátka a pak se zvrásněným čelem, které prozrazovalo nerozhodnost, opět sáhl do pláště. Tentokráte vytáhl dřevěnou kostku. Nechť tedy rozhodne ona. Rozevřel dlaň, ve které kostku držel, ta se vznesla do výšky a roztočila se. Rozzářila se a když světlo pohaslo, přestala se točit a spadla zpátky do dlaně. Na všech jejích stranách bylo číslo 6.

„Šestka je znamením osudu,“ řekl Erebus a zadíval se zamyšleně k horizontu. „Pojďme se s nimi tedy pozdravit,“  dodal po chvíli rozhodným hlasem.

Odklonili se mírně od svého původního směru a vydali se ke karavaně, jejíž kontura se černala ve vzdálenosti čítající několik kilometrů. Uplynulo asi půl hodiny od chvíle, kdy se vydali novým směrem. Překvapilo je, že si jich během celé té doby nikdo nevšiml. Karavana postupovala vpřed stále stejným tempem a směrem, jako by její členové nevnímali okolí. Když se oba poutníci přiblížili na vzdálenost, kterou by silný muž dohodil kamenem,  jasně rozpoznali, že nosiči i doprovod mají zahalené tváře. To by nakonec nebylo nic zvláštního, avšak  Erebus  pocítil cosi těžko popsatelného. Tak,  jak se ke karavaně přibližovali, jeho pocit se stále posiloval, že už se mu nedalo nevěnovat pozornost.

Erebusovy magické schopnosti odpovídaly vyššímu stupni. Měl probuzený vnitřní zrak, který mu nejednou pomohl ze složité situace. Právě tato schopnost se teď ozývala. Uvolnil se, zavřel oči, odpoutal se od vnějšího světa, soustředil se na neznámý pocit a nechal se jím prostoupit, připraven na jakoukoliv informaci, na cokoliv zvláštního…

Pocit se znenadání úplně vytratil, a i když mág hned zareagoval a vše podrobně vnitřním zrakem prohlédl, nenašel vůbec nic, žádnou stopu, čemuž nerozuměl. Otevřel  oči a  v tom okamžiku  stanul u čela karavany.

Když opět postřehl, že u nosičů ani vojáků nebudí žádnou pozornost, rozhodl se, že se vydají směrem k nosítkám, kterých si všiml už z velké dálky  v zadní části karavany. Odhadoval, že by v nich mohl být někdo významný, urozený, zkrátka někdo, kdo by s nimi promluvil na jiné rovině než sluhové, vojáci či nosiči. Jejich pohyb  se umocňoval, jak šli proti směru zástupu, až chvílemi vznikal dojem plynutí, jako když voda teče. Oči se navzájem potkávaly, ale mimo toho se nic dalšího nedělo.  

Netrvalo dlouho a oba stáli před nosítky. Erebus zvedl ruku nad hlavu na pokyn, aby se nosiči zastavili, a ti to skutečně provedli. Nosítka ztěžka položili na zem a celý zástup  ustrnul. Stále nebylo vidět, kdo v nich sedí, a tak mág udělal krok v před. Okamžitě zareagovali dva vojáci a přistoupili k němu, aby případně kontrolovali jeho pohyb.

„Jsem Erebus z Jazylu, města Jihozemě, a cestuji se svým sluhou do přístavu Doool. Mohu vědět, s kým máme tu čest?“

Černý,  stříbrem prošívaný závěs se poodhrnul a ten, kdo seděl uvnitř, povystrčil svou ruku v černé rukavici a pokynul, aby Erebus přistoupil. Vojáci od Mága poodstoupili a ten udělal krok další.

Ruka se nepatrně zvedla a její ukazováček se mírně napřímil jeho směrem. Mág intuitivně zareagoval a zvedl svou ruku tak, že se v dalším okamžiku dva ukazováčky navzájem dotkly.

Mika vykřikl: „Pane!

Tělo Erebuse se po doteku prohnulo jako dřevo luku, protočilo se a podlomilo v kolenou.  Dva ukazováčky se oddělily a mág padl bez ducha plnou vahou tváří do rozpáleného písku. Mika ihned přiskočil a snažil se bezvládné tělo otočit. Ruka, která to všechno zapříčinila, pokynula nosičům. Ti současně ztěžka nosítka opět zvedli, ruka zmizela a černý závěs se zatáhl. Karavana, která se zastavila jen na okamžik, se opět dala do pohybu.

Uběhlo několik dlouhých minut, zástup se vzdaloval. Nešťastný sluha držel v náruči svého pána, který byl zcela bezvládný. 

V jeho očích bylo vidět pouze bělmo. Mika bezútěšně naříkal, bičován tíživými myšlenkami, co si jen bez svého pána počne.

-----------------------

Bezmoc a nářek uprostřed písečných dun…